Rozhovor s Šimonem Ornestem o The Tap Tap

Sobota, 1.7.2017

Jedním z mimořádných hostů Ladné Čeladné bude The Tap Tap, kapela lidí s hendikepem, přitom nejde o nijak „hendikepovanou hudbu“. Kdo je kdy viděl nebo slyšel, nikdy na jejich koncert nezapomene. V sobotu 5. srpna v osm večer budeme mít příležitost. Než k tomu dojde, můžete si přečíst rozhovor s kapelníkem Šimonem Ornestem o tom, jak tato opravdu netradiční kapela funguje.

 

V souvislosti s vaší kapelou se můžeme dočíst, že je složena „převážně z hendikepovaných muzikantů“. Kolik muzikantů na pódiu vystupuje? Můžete trochu upřesnit, o jaké hendikepy jde?

Na podiu je nás 20, z toho 15 studentů, nebo absolventů škol Jedličkova ústavu v Praze a 5 profesionálních muzikantů. Nejsem si úplně jistý, jestli názvy diagnóz někomu něco řeknou, ale naši členové žijí například se svalovou dystrofií, dětskou mozkovou obrnou, diastrofickou dyslplázií, poruchami autistického spektra, lomivostí kostí, náš pianista je nevidomý atd…

 

Málokdo si asi dokáže představit, jak je příprava vašeho koncertu náročná. Jak se na koncerty dopravujete?

Přepravujeme se většinou s cestovkou Vega Tour, která nám partnersky zajišťuje upravený autobus s plošinou a skvělý řidičský servis. Občas využíváme autobus Jedličkova ústavu a škol.

 

Konkrétně cesta do Čeladné trvá z Prahy pro osobní auto nějaké čtyři hodiny. V polovině se  zastaví na čůrání, hamburger a protažení. Jak to bude probíhat ve vašem případě?

V podstatě přesně tak, jak popisujete. Zásadní rozdíl je ovšem v cestě na koncert, kdy platí “suchý zákon” a v cestě zpět, kde už muzikanti mohou konzumovat alkohol…

 

Pak dojedete (předpokládám, že rozlámaní) do Čeladné a… už jen to vystupování z autobusu musí být docela náročné. Jak to všechno v místě koncertu probíhá?

Život aktivního muzikanta je náročný. Málokdo, kdo to nezažil, si to dokáže představit. Tak je to ale myslím se všemi profesemi a povoláními, které kdokoli dělá poctivě. Na vše, co popisujete jsme už zvyklí a víme, že to k muzice patří. Následná chvíle na podiu, potlesk publika a finanční hodnocení nás za to odmění. S některými členy jezdí rodiče, některým pomohou spoluhráči, nebo placení osobní asistenti.

 

A po koncertu jedete domů, nebo nocujete? Je to u vás podobné jako u jiných muzikantů, že se ještě na hotelu ještě sejdete a trochu „zapaříte“?

Skoro nikdy nenocujeme. Zpáteční cesty s povolenou konzumací alkoholu jsou (jak jsem už naznačoval) občas veselé…

 

Váš kalendář je opravdu hodně nabitý. Znamená to, že se koncertováním dokážete „uživit“?

Koncerty jsou sezónní záležitost. Ročně jich odehrajeme tak padesát, někdy šedesát. Na úplnou obživu bychom museli zdvojnásobit cenu a hrát mnohem víc. Ale pro všechny členy to znamená významný přivýdělek a podstatné zvýšení jejich životní úrovně.

 

V poslední době hrajete i v zahraničí, občas i velmi daleko, koncertovali jste mimo jiné v Americe nebo Izraeli. Jak probíhají přípravy na takové cesty?

Hráli jsme v Madridu, Bruselu, Lucembursku, Londýně, Moskvě a Izraeli. Ameriku stále chystáme, je to přece jen o něco náročnější… Na přípravách není nic nestandardního. Důležité je pro nás dobré pojištění. V letadle elektrické vozíky cestují v zavazadlovém prostoru spolu s nástroji a jejich majitelé jsou přesazeni na sedadla v letadle. To je asi jediný zásadní rozdíl…

 

Který zahraniční zájezd byl nejpovedenější? A naopak, kde jste museli řešit komplikace, se kterými jste nepočítali?

Všichni rádi vzpomínáme na Izrael, koncert v arabské škole A Tur, i velký koncert v Jeruzalémském divadle. Stihli jsme i koupel v Mrtvém moři, což byl opravdu zážitek! Na zpáteční cestě nám v letadle začal kolabovat kolega Petr, který je těžký cukrovkář. To byly opravdu vypjaté chvilky, které chvíli nevypadaly na happy end. Ale dopadlo to dobře.

 

Koncertujete už od roku 1998. Jak se za tu dobu proměnil vztah publika k hendikepovaným muzikantům?

Minulý rok bylo kapele 18… Na začátku nás pochopitelně nikdo neznal. Myslím, že veřejnost nás postupně začala zaznamenávat asi před 10 lety. Také se o to hodně snažíme, došlo nám totiž, že sebelepší práce, o které se lidé nedozví, jakoby neexistovala. Víte, to, že jsme jako kapela poměrně populární, neznamená automaticky, že se obecně vztah společnosti k lidem s handicapem zásadně mění. Máme ale za sebou kus dobré práce a před sebou velký plán na dostavbu Jedličkova ústavu, rozšíření a zkvalitnění jeho služeb. Je to dlouhodobý proces, ve kterém se snažíme ukazovat, že podpora vzdělávání lidí s postižením je velmi dobrá investice do jejich samostatnosti a celkového přínosu většinové společnosti.

 

A jaký je rozdíl, když vystupujete v Česku nebo v zahraničí?

V Madridu bylo hodně temperamentní publikum, reakce publika ani pořadatelů ale většinou nejsou nijak diametrálně odlišné. Pokud byste se ptal, kde bychom s handicapem opravdu žít nechtěli, zvítězila by Moskva. Tohle hlavní město je vstřícností k lidem s postižením skutečně nepolíbené, což je dost hrozivé, vzhledem k faktu, že je to město hlavní…

 

A jak se u nás mění vztah lidí k hendikepovaným obecně?

Obecně si myslím, že vztah se moc nemění. Existuje docela hodně dobrých příkladů. Ale v posledních pár letech i hodně špatných. Řeči o škodlivosti integrace a inkluze, pomalejších autech v koloně, škodlivosti neziskovek, lidech s handicapem jako „slabších kusech“ a podobně. Záleží teď hodně na nás a našem rozhodnutí kam chceme patřit. V civilizaci mohou být i lidé s těžkými handicapy dobrými zaměstnanci, partnery i šéfy. V totalitě budeme opět pouze “slabší kusy”, od kterých nikdo nic nečeká.

 

Co pro hendikepované muzikanty znamená možnost být členy kapely, veřejně vystupovat…?

Pro každého kdo vydrží a zvládne naše vysoké pracovní nasazení to znamená opravdu hodně. V The Tap Tap hledáme u každého člena vždy maximum toho, co zvládne. Občas je to náročné, ale myslím, že na výsledky jsme všichni hrdí. Ostatně, sebehodnocení je v životě většinou přímo úměrné počtu překonaných překážek.

 

Co chystáte na festival Ladná Čeladná? Uslyší diváci váš největší hit Řiditel autobusu? A co dalšího?

Hrát budeme písničky z naší nové desky Noha na kolejích, Řiditel bude samozřejmě také, doufám, že publikum si ho s námi zazpívá. Za pozornost určitě stojí písnička Džony Macháček, napsaná přímo na tělo našemu Honzovi Macháčkovi. Ale nemůžu prozradit úplně všechno…, prostě se máte rozhodně na co těšit!

 

Máte na programu jen festival, nebo si chcete nějak užít také Čeladnou, Beskydy…?

Jste tak daleko, že po koncertu se rychle zabalíme a fičíme dom. Užívání zkusíme každý soukromě ve svém volnu. Občas si od sebe také rádi odpočineme…

 

The Tap Tap (CZ)

Jedinečná kapela složená ze studentů a absolventů Jedličkova ústavu vznikla v roce 1998 původně jako hudební kroužek.

Postupem času se profesionalizovala a stala se nedílnou součástí českého hudebního showbussinesu.

Soubor založil a dodnes vede hudebník a pedagog Šimon Ornest.

The Tap Tap vydali několik alb, vystupují na předních českých festivalech a mají za sebou také zahraniční výlety.

Spolupracují s předními českými hudebníky, realizovali i divadelní představení Nefňuka, uvedenou na Nové scéně Národního divadla.

V něm kromě živé muziky a hereckých výkonů rozhýbávají velké loutky a scénu prostřednictvím svých elektrických vozíků.

Autor: 
vs